Sportovně společenský klub Dolní Lomná

Víkend mezi Slezskými Dny a nohejbalovým turnajem už tradičně patří víkendu v Tatrách, a protože my tradice dodržujeme, tak jsme i letos, v pátek 7. 9. vyrazili směr Slovensko. Pro mě netradičně už v pátek ráno, ale protože naplánovaná byla nejexponovanější volně dostupná trasa ve Slovenských Tatrách: Žiarská chata – Tri kopy – Baníkov, bylo rozhodnuto a v 5:30 jsme já, Sosi, Palino a Budulínek vyrazili od Máneska směr Liptov.

Na parkoviště do Žiaru jsme dorazili asi kolem 8 a hned jsme vyrazili na cestu. Ta probíhala přes Žiarskou chatu, rozcestí Pod Homolkou až do Smutného sedla vcelku nenáročně. Asi po 2 hodinách jsme se dočkali první odměny – výhledu na masivy vpravo: Plačlivé, Ostrý roháč, Volovec a „všudypřítomný“ Baranec. Ta druhá odměna byla samotné pokračování cesty přes Tri kopy na Baníkov. Řetězy a šplháním nabitá cesta byla opravdu nádherná. Na Baníkov jsme se dostali asi po půl hodině.  Cesta prostě utekla ani jsme nevěděli jak…. Škoda, byl to opravdu skvostný zážitek. Z Baníkova jsme ještě zdolali menší vrchol Príslop a pak jsme už jen nekonečně klesali k Šarafiovému vodopádu a Žiarské chatě. Zbytek cesty k autu jsme „zdolali“ na půjčených koloběžkách. Asi ve tři odpoledne jsme vyrazili směr Velký Slavkov, penzion  Damián  - naše ubytování pro další dva dny. Večer se k nám připojil zbytek výpravy ve složení bratři Hrčoci, David Pavlita a novic v letošních Tatrách Kuba hasič. Večer proběhlo už klasické soustředění na sobotní túru (cílem byl pro letošek Slavkovský štít). 

V sobotu jsme ve 4:30 vstali jako jeden mužJ a po snídani a nezbytné ranní hygieně vyrazili směr autobus. Ten měl odjezd v 5:45 a zavezl na místo začátku túry – Starý Smokovec. Odtud jsme se vydali vstříc nekonečné cestě na vrchol jednoho z nejvyšších masivů tater. Cesta není nijak náročná, ale těch 1500 výškových metru převýšení na poměrně krátké trase nám dávala docela dost zabrat. Odměnou nám pak ve výšce 2453 m. n. m. byla plznička od Sosiho pro každého a nádherné výhledy, hlavně do Velké studené doliny, Zbojnickou chatu a nám dobře známé Priečné sedlo a ostatní dominanty okolí (včetně Gerlachovského a Lomnického štítu). Cesta dolů byla jen o něco menším utrpením než na horu. Ze Starého Smokovce už jen následovala cesta zpět vlakem do Slavkova a nezbytný rozbor celé túry u sklenice zlatavého moku. Super. 

V neděli jsme se po páteční úspěšné túře vydali opět do Západních Tater, které jsme tentokrát objeli a ze Zuberce se vydali přes Tatliachovou chatu ke čtyřem Roháčským plesům, které jsme mimochodem viděli v pátek  z Tri kop (jak jsou ty Tatry malé.).  Bylo to poprvé, co se k nedělní minitúře vydali všichni účastníci. Cesta byla nenáročná a probíhala podle klasického nedělního scénáře: najít v sobě zbytky fyzických sil a pokud možno, si to užít. Nádherné Roháčské plesa a Tatranská krajina byly tou pravou třešničkou na dortu. 

Tatry 2018 byly opět nádherné, a už teď se těším na pokračování 2019. 

Tatrám zdar, za SSK Marian Martynek

Zpět na hlavní stránku